Princeznina komnata

Cítil, jak se stahuje a sám věděl, že již dlouho nevydrží a to, co čekal se ukázalo být pravdou, jelikož nestihl ani vytáhnout, aby ji nenaplnil. Sám kapku zahekal, ovšem ne tak hlasitě, když vzdychla ona, byl rád, že se jí to aspoň trošku líbilo. Netřeba se omlouvat maličká. Bylo mi neskutečnou ctí. Uklidnil ji, když se mu povedlo polapit dech. Pomohl jí sesednout a v klidu se uložit do peřin, sám se oděl a ji přikryl, pár posledními polibky na čelo se chtěl rozloučit, ale... rozhodl se ještě chvilku zůstat. Přišel tedy k ní a objímal ji, hřál a snažil se, aby se cítila komfortně. Kdykoli budeš, můžu odejít. Optal se, ale chtěl být ještě tu chvilku tady, poděkovat jí za její obětu.

když ji ukládal do postele byla unavená ale zároveň byla šťastná. Z toho že neodešel. Že zůstal s ni. Zatím. Chytla ho za ruku a koukala na něj. Pak šeptem prohlásila* ty umres? Nebo proc.. nerozumím tomu... *S námahou vstala a stále ho držela za ruku. Vlasy jí padali až na nadra takže i když byla nahá nešlo vůbec nic vidět. Deka ji sklouzla k pasu a ona se jen na něj dívala. Ty modré oči meli barvu zářícího modrého měsíce.*

Hladil ji po tváři a v hlavě vyšeptával slova, která by jí nejraději složil k jejím půvabným nožkám. Nejsi jako ostatní, víš ? Nejsi jen ta, co se v hradu nosí a jen ukazuje šaty švadlen. Jsi chytrá a svědomitá... Hladil tu jemnou kůži, jakoby nevěřil, že vůbec žije. citlivá.. a tak krásná. Chtěl její otázku zazdít, aby zbytečně nebolela, ale věřil, že by se po odpovědi pídila. Spustil tedy. Ještě před tím, než jsem tě zachránil od tvého bratra, přislíbil jsem věrnost jemu. Jenže... cosi mi říkalo, že příslušnost vlastní rase je důležitější a... splnil jsem tak přání tvé drahé matky. Tvého bratra to jistě rozzuřilo a nebude mít dlouhého trvání, než si najde i mě. Věnoval jí polibek na čelo, aby ji uklidnil, ale netušil, zdali to vůbec stačilo.

*poslouchala všechna ta slova která ji připadala tak... Cizí. Až na to že není jen tou co ukazuje šaty* Aneme... Ještě donedávna jsem princezna nebyla. Byla jsem jen dcerou šlechtice... A najednou jsem princezna. Najednou musím nosit složité účesy a hodně zdobené šaty. Ale už nemůžu být tou dívkou co si vyšla ven... Já už ani nemůžu jít do zahrad bez strážného... *Lehce zoufale ale nakonec se uklidní a koukne na něj* věřím že můj bratr by trůn uvítal spíš než já a já bych mohla utéct. Někam s tebou daleko... Daleko za hranice...

Pomyšlení, že by se dostal princ na trůn mu přivedlo do hlavy spousty otázek a myšlenek. Na jednu stranu by byl rád, ale.. co by se podělo ? Chceš tím říct, že bychom spolu mohli utéci ? Napadla ho šílená myšlenka. Příliš šílená na provedení, ale ne nereálná. Princ by své sestře neublížil. Snad. Proto kdyby před něj předstoupili a pomohli mu na trůn, mohl by on pomoci jim zmizet.

*natáhne se pro něj a svalů ho k sobě do postele a přitiskne se k němu* ani nevím jestli mě chces... *Zivne a schoulí se do klubíčka* obávám se že k ránu budeš muset odejít. Než přijdou harpyje a začnou že mě dělat princeznu... *Vše dělala tak že nepremyslela nad svými činy. Jak kdyby to vše už někdy dělala a přeci je to poprvé! Poprvé spí muž v její posteli* jsi první muž v mém životě v mém těle i v mě posteli *zahihna se*

Jen se k ní přivine a hladí ji ve vlasech a snaží se jí navodit pocit bezpečí. Chci. Je to... jediná myšlenka, ke které se budu upínat. Brzy si pro tebe přijdu a odejdeme tak spolu tam, kde tě povinnosti nebudou tížit, kde budeš moci být sama sebou a cítit se volná. Naposledy věnoval polibek jejím obláčkovým rtíkům a odebral se ke dveřím. Z kapsy vytáhl dvě ampule s injekcemi a oba stráže přede dveřmi napustil uspávacím lékem. Budu se na tvé oči zase těšit. Řekl a odběhl ze dveří do neznáma s jedinou myšlenkou. Musí se pro ni zase vrátit.

*polibek mu opetuje a než se naděje už je tu zase jen to prázdno. Ale nyní to nevnímá. Teď jen vnima jen tu únavu co jí přemohla a tak už se pak jen oddá do zaslouženého spánku* Dobrou noc.... *Zašeptá ještě*