Náhodné setkání

*Zrovna se zvedala od stále ještě teplého těla mladé laně, jejíž poslední vydechnutí jí přivedlo na místo.* //Neměla jsi moc štěstí děvče, ale mohla jsi dopadnout i hůř,..// *Uprostřed její myšlenky jí vyrušilo šustnutí listí poblíž, nervózně a tiše se tedy zeptala:* Je tu někdo?

Musel jít pomalu a potichu. Nesnášel rachot. Nesnášel zvuk. Dnes v noci se mu zdál opravdu ošklivý sen.. I když.. byl to sen? Rozhodl se nad tím nepřemýšlet. Kapuci měl nasazenou hluboko do očí které měl nyní černé jako uhel. V pase měl meč a šel pomalým krokem. Chtěl vidět Khaellu ale ještě jí nenašli. Amatéři pomyslí si a když uslyšel hlas.. Dívčí hlas protočil oči a z minuty na minutu změnil z nudného obličeje na usměvavého a lehce stydlivého kluka Dobrý den.. hlas měl.. jemný. Ne moc, ale znělo to lidskému uchu vábivě. Nadpřirozeným to znělo jako hlubší hlas

*Odpověď, která jí byla poskytnuta, se jí vůbec nelíbila. Do poslední chvíle marně doufala, že původcem zvuku je nějaká zvěř. Když před ní stanul mladík, znervózňela. Nebyla si jistá jeho původem a byla tedy velmi obezřetná.* Co jsi zač? *Zeptala se plaše a o krok ustoupila, byla připravena při sebemenším náznaku nebezpečí prchnout. Jelen, na jehož hřbetě se sem dopravila byl jistě ještě poblíž.*

koukal na ní a sledoval její pohyby. Měla strach to šlo poznat.. Z něj? Možná bys měla holka pousmál se a poškrábal se na hlavě. Gesto, které okoukal od lidí. Především od ní.. Od své dívky.. I když ona jistě ani neví že existuje někdo jako je on. Jsem jen mladý kluk. Neublížím vám vzácná slečno. Jsem jen strážce u královské gardy. Opravdu Vám neublížím dal ruce k hlavě aby ukázal že dnes nehodlá zabíjet.. Možná kdo jste vy? Jste snad víla? Jste nádherná paní kec, mec, lívanec

*Zaváhala, má mu říct, že je víla, či ne?* //S trochou mého křiku bych měla být schopná utéct, při nejhorším// Ano.. jsem víla. Omlouvám se za své neslušné chování. //Agh, určitě mě to hrozně trápí, ale přecejenom má u pasu meč.// Co královskou gardu zavádí až sem? *Stále obezřetně ho pozorovala*

tak.. teď udělám to co se nebude líbit ani jednomu z nás má lady padl na koleno a ruku si dal na srdce Odpusťte má lady omlouvám se za své chování. Jmenuji se Finn kapuci si nesundám drahoušku. To schovávám jen pro SVOU lady Jsem více než potěšen, že Vás poznávám má lady tak moc potěšen, že kdybyses jen koukla do mých očí tak uvidíš jen prázdnotu. Ano až tak moc jsem potěšen... vstane a koukne na ní s milým úsměvem jsem jen na obchůzce a hledám bylinku pro naší vládkyni pro tu pizdu zelenou

//Páni, to je tak uctivý, že je vidět, jak přeháníš.// *Mírně se uklonila zatímco se sama představovala* Já se jmenuji Nyx. //Bližší detaily ti neřeknu, křik pořád není tak nebezpečný jako meč. A lidi se na banshee nekoukají moc mile.. dokud dýchá.// S tou bylinou bych možná mohla pomoci. Přecejen to tu znám o trochu lépe než.. Vy. //Fuj, formality, mluvit s lidmi je taková otrava.//

jak moc by rád protočil oči v sloup nad její "ochotou" slyšel jsem, že víly dokáží být.. uhrančivé. Je to tak? ne asi. Jak jinak bychom mohli žít? určitě ne z dobrého slova a z té.. děvky zelený! Maminko!! Pomoc! Jak se mám zbavit někoho takového! usměje se to by bylo dokonalé. hledám květinu zapomnění. Pravděpodobně jí zelená bohyně použije na to, abych si toto nepamatoval, bude mě to mrzet, protože jsem poznal svou první vílu v životě když nepočítáš sebe, matku, celou vesnici..

//Páni, to se opravdu ví, že nežijeme tak mírumilovně? Kdo by to čekal..// Ano, to opravdu dokáží.. *Rozhlédne se po svém okolí, nikdy se k němu však neotočí zády* Mám takový pocit, že jsem pár viděla, když půjdeme směrem proti proudu. //Proč jsem se nabízela? Už nikdy se nebudu spoléhat na to, že mou nabídku pomocí někdo odmítne. Na to jsem ale měla myslet dřív. Já jsem tak hloupá!// Vy jste první lidský tvor, kterého jsem za dlouhou dobu viděla. *Vykročila a s povzdechem započala cosi jako konverzaci* Co se teď vůbec v lidském světě děje? //Jak dlouho už to vlastně je, co jsem vám vyvraždila vesnici? Jak dlouho už jsem neviděla člověka? Nějak jsem ztratila pojem o čase.. sakra.//

už ho to nebavilo poslouchat.. slečinko... Znám každý kousek tohoto lesa.. této země. Vím kde co roste a to co chci je jen nedaleko.. co jen si počnu? Konverzace? Víte madam, nezlobte se ale nejsem moc společenský typ. Přeci jenom jsem hradní stráž. A jako takový má jisté.. povinnosti..  jako třeba nemluvit zbytečnosti uslyšel zvuk. Zbystřil.. co to mohlo být? Mohl by to být Kostratalec? Hloupost Finne, ti žijí v jeskyni.. Tak co to jen mohlo být? Mohl to být i Kalem. Nemá je moc v lásce. Jsou moc.. velcí! A pochybuji, že tahle malá víla umí silný křik. Vytáhl si meč a schoval tu dívku za sebe. Kouknul se na ní a dal si prst před ústa, ve znamení aby mlčela. Opravdu to mohlo být cokoliv.. hůř.. Kdokoliv! Že by to byla... ONA?? Ovšem když se blížili blíž k tomu zvuku uviděl malinkou zelenou kočičku. Vzal jí do rukou Tak kvůli tobě se ztratila princezna Khaella... Možná že až jí najdu tak jí tu kočku daruji. Třeba si pak už všimne víc? Drž hubu svědomí!

*Když zaslechla zvuk, tak zbystřila. Byla připravena okamžitě vykřiknout a dát se na útěk. Avšak v moment, kdy se objevila malá zelená kočka, se uvolnila.* //No, kočičko, kdybych byla zakřičela, tak bys to nepřežila. Ups.// Tak to je ten dvorní vetřelec, o kterém se mi zvířata zmiňují. *Usmála se, ale o chvíli později jí úsměv přimrzl na tváři. Cítila, že nedaleko něco umírá, nejspíš další kus lesní zvěře. Poslední dobou jich umíralo až podezřele mnoho.* //Tak přecejen mě něco zachrání od této nepříjemné konverzace// Um, ač velmi nerada, šlechetný pane, budu vás nucena opustit. Povinnost mě volá. *Myslí už začínala pátrat, kde se nachází to ubohé zvíře*

ANO! už se zbavím tohoto trapného okamžiku! okamžitě se k ní otočil a políbil jí hřbet ruky jako správný gardista bych vás měl doprovodit, nicméně mi začíná služba a já jsem nucen jít. Moc děkuji má paní za toto krásné shledání. Snad se ještě někdy potkáme ještě jednou jí políbí hřbet ruky a pak se hbitým krokem vytratí z tohoto místa zpět do lesů kde bydlí jeho matka

Jeho pán je na tvrzi a on má konečně čas zase hledat toho bělovlasého zmetka. Opovrhuje jím. Předci jen je to živá dýchající bytost. Cítí, že tady někdo dávno byl, víly, dvě jedna muž a druhá žena. Než se málem zase odklonil ke stopování Alchenora, zahlédl postavu sedící u vodního toku. Přemýšlí zdali má přijít jako zvíře, či jako člověk. Nakonec se ale rozhodne jít jako člověk. Vedle osoby si sedne Co takto sama tady slečno ?

Tma padala na celý širý kraj, na ten kraj, jež sám byl jednou velkou temnotou. Ano, byla to příležitost k tomu vydat se na sběr vodních bylin, které se před světlem velmi rády ukrývaly pod kameny, až teprve, když se slunce uložilo ku spánku, tyto čistě rudé květy natahovali své plátky po troše čerstvého vlahého nočního vzduchu, podívat se na hvězdy. Snít o tom, co by bylo, kdyby jim bylo dovoleno odpoutat se od svých kořenů ? To bychom si přáli asi vědět všichni. Do všeho toho ticha se přeci jen vyloupla zpoza keřů osoba, která se chystala vzít tyto krásky do své sbírky. Jejich účinky byli velmi blahodárné na popáleniny a pomáhali regenerovat zničenou kůži. Chodila pro ně velmi často a velmi uctivě za ně také děkovala. Dnes neměla oblečené nic víc, než jen černou košili převázanou nepříliš utaženým korzetem. Kalhoty byly vydělané z kůže a formovali její postavu dokonale, nebyl to ale účel, se kterým toto oblečení nosila. Aby se rychleji z území víl dostala právě k této řece, jela na Morim, pro kterého tyto květy také sbírala. Oči se promítali do temnoty tmy jako dvě jasně zářící světlušky, možná... dokonce jako plamínky mihotavě tančící na knotu svíce. Vyrazila přímo k řece, přímo k místu, kde pravidelně odebírala maličké zázraky. Nezapomínala na jisté zásady a proto podle zákonů o přístupu v nevinnosti zula své jezdecké boty. Priviare. Snad bys byl pyšný. Přistoupila a klekla k vodě, ponořila ruce do vody a zavřela oči. Vix aqua, aqua valida. Fortitudinem meam ad te praebueris munera. Slova, co ji Priviar učil. Když si chceš něco vzít, musíš něco odevzdat. Ruce nakonec po nějaké chvíli vytáhla a čekala. Čekala. Cítila poblíž sílu. I voda jí cítila. Tráva, mech a bláto. Šeptali jeho příchod. Nečekala, že by promluvil a byl až vedle ní. Soustředila se na úplně něco jiného a to sotva, když zahlédla rudý pupen. Nemluvila. Neodpovídala. Jen pozorovala, jak rostlina kvete a v jejím největším rozkvětu a rozpuku... bum! S rychlostí mrknutí oka ruku vystřelila a ponořila pod vodu. Kdybys mě viděl, jak ji škubu, jistě bys mě peskoval, proč sebou nenosím srpek. Vytáhla květinu, chvíli ji prohlížela, jak se lupeny stále vlnili, jakoby byli pod vodou. Rostlinu pak uzavřela do nádoby s vodou. Směňuji s přírodou. Po chvíli očního kontaktu se vznášející se nádherou v láhvi ji dala do brašny. Co tebe sem zaválo ?

Bylinkářka zajímavé.. ale holka zlatá.. ty nejsi jedna z těch mrch, které jen ubližují.Pohlédne jí do očí a usměje se, hledí do vody a do odrazu hvězd, někdy by si snad přál být opět mezi nimi, hovět si v temnotě, ale na druhou stranu se neměl špatně, když se nad tím zamyslel. Hleděl na ní, jak si prohlíží květinu, jak hledí na květ a prsty se jej něžně dotýkají, jako by to byla tvář právě narozeného dítěte, možná i právě je.Jsem jen potulný zpěvák. Básním a zpívám napříč zeměmi.Tohle mu nemohla sežrat. Ale potřeboval vědět jestli je to ta bytost, kterou se domývá že je a pokud je, kde je pán a jak mocná je ? Tohle všechno mu vrtalo hlavou, hleděl na její tělo a možná by si i přál mít penis, aby dostatečně vyjádřil jeho vzrušení z ní.

Usmála se. Tušila to, jenže si nebyla tak úplně jistá a její bázlivost nedovolila se zeptat a proto musela mluvit s co největší jistotou v hlase. Nikdy nikomu neukazuj své zranitelné místo. Nikdy neodhaluj své nedostatky. Nedovol ostatním, aby zranili tvou křehkou duši. Věř jen přírodě. Věř tomu, co ona sama ti poví. To jsi vždy říkával. Vzpomínala, byla mu tak oddaná, jak jen pravý démon může být. Copak existovalo silnější pouto ? Mori... Mori... Mori... Opakovala si stále v hlavě a netrvalo příliš dlouho a skutečně se stalo to, že se ve vzduchu nesl odér spálené kůže, lidem se z ní dělalo zle, jenže démoni jej necítili a Mori.... Mori to poznal. Sám unikl smrti jen o vlásek a nacházel se mezi světy, proto dovedl vycítit přítomnost lidské duše, či té, která z tohoto světa není. Majestátní parohy a lebka, z jejichž očních štěrbin vyzařovalo světlo, jako kdyby v jeho nitru skutečně hořelo. Savaziel se ochotně zvedla a přešla ku tomuto pozoruhodnému tvoru, ten jen házel hlavou, chvíli to vypadalo, že mezi sebou snad i komunikují, však bez jakéhokoli slova. Když se Mori přestal házet a kývat, tmavá postava se usmála. Přírodě lhát nemusíš. Ne když jsme všichni jedno... a jedním taky budeme. Jistě, že tím myslela smrt, která je všechny jednou čekala. Možná je to prázdno a nebo taky plno. Nikde ale nevidím tvého pána...

Neměla v oblibě přehnanou slušnost, většinou se za ní skrývala kopa lží, intrik a manipulací. Jenže tak, jak on přistupoval k ní, měla by i ona k němu. I démoni si přeci jen potrpí na vychování. Při jeho otázkách si vzpomněla na onoho čaroděje, jež ji přivedl na tento svět. Kamenná zídka, na kopečku strom obsypán černým peřím, v rohu u zrezlého plotu, tam nechali ležet mého pána, tam se odebral snad k věčnému klidu. Mým pánem jsou jeho rady, vedení a životní přesvědčení. Posmutněla. Na jeho skon nevzpomínala ráda, ale byla hrdá na to, jaký její otec byl. Jak statečný průkopník... Stálý oční kontakt se nepřerušoval ani tehdy, kdy se mírně uklonila. Těší mne poznat někoho svého druhu. Jmenuji se Savaziel a... tento statný bojovník.. Pohladila Moriho po jeho krku, kde zůstalo kouska kůže. Ten se dmul pýchou, což ji nutilo se pousmát. Jakoby jí snad rozuměl.. To je Mori. Můj přítel. Doufala, že nemá tak zvrhlou mysl, aby si představoval, jak jeho mocný pyj obšťastňuje její tělo, ale jak by mohl. Démonům zjevně není dopřáno užívat si sexu a to ať už s lidmi či toho zoofilního. Nejsem sličná panna a ani dáma. Takové se nacházejí na hradech a zámcích, kde jím každý leze do jejich měkoučkých naducaných hýždích s myšlenkou dostat se mezi jejich voňavá stehna. V moment vyřčení této poměrně otevřené věci se mírně zastyděla, ale suverénní výraz z tváře nemizel. Pročpak se svým pánem netrávíte čas ? Měla jsem za to, že to je ta největší pocta, kterou může démon dostat.

Jeho podoba vlka byla příjemnější i jí. Cítila se o něco komfortněji, když se bavila s tvorem z přírody. Ačkoli se to líbilo jí, Mori se zalekl, trvalo nějakou chvilku, než jej uklidnila a ukázala, že je vše v pořádku. Je dobře maličký... Nic se neděje. Snažila se klidnit tvora, co jen to šlo. Ze svých instinktů moc dobře věděl, že tahle srst, tahle stavba těla vyzařuje nebezpečí. Zrada bolí. Záleží tedy v jakém slova smyslu. Přemýšlela, když hladila kostnatou část žeber jelena. Již to nějaká ta doba bude... popravdě od smrti mého ot... tedy.. pána to nikterak nepočítám. Možná.. Dvě stě let ? Nechtěla přiznat, že jej měla jako otce, pro démony je to snad i ostuda.. takhle se vázat. Byla snad i ostuda přiznat cit ! Na jeho otázku o otci a o lítosti ani neodpověděla. Nechtěla být slabá.

V moment, kdy velmi ustrašený tvor zahlédne sedm hlav, pohltí jej strach, celého ho doslova spolkne a jeho nohy se dají samy dávají do běhu, svalové tenze spínají jeho tělo, tedy... alespoň v těch svalech, které ještě zbyly. Savaziel na první pohled i pocit věděla, že splašený tvor jako tento nevěstí nic dobrého, obzvláště pak, pokud by byl spatřen lidmi. Není zvyklý na podobné věci. Omlouvám se.. ale... Pohledem stále těkala za prášící se zemí, která se vířila za dusotem kopyt vystrašené bytosti. Chtěla jít, vážně.. ale.. měla by se se vší slušností rozloučit, jenže tak, jako běhy tvora, se rychle rozhýbala i ona a to ani větu nedokončila, jen běžela. Po cestě se však ujistila, že má stále květinu, pro kterou si přišla. Co si však nehlídala a vypadlo jí z brašny byl malý zápisník, jenže pohyb nohou napasovaných v těch úzkých kalhotách nebyl nijak bezproblémový a proto se spíše soustředila na to, kam za Morinem běžet.