Po střetu v Krčmě

Když si prohlížela, jak se mas vpíjí do ran a účinkuje přesně tak, jak by měla, soustředila se pouze na jeho tělo, které nyní potřebovalo pomoci. Nevnímala tudíž okolí a snažila se soustředit. Jakmile ucítila na své kůži tvořené z temného stínu teplo lidské ruky, ucukla natolik, že se i její ruce pustili těla zraněného trpaslíka. Nechtěla dát najevo tu nepříjemnost, kterou jí dotyk způsobil a navíc také vyvolané vzpomínky na Priviara, jelikož právě on se jí byl takto dovolen dotknout, jiné podobné neznala a její mysl zela ve zmatení, proto okamžitě z hávu vytáhla jeho poznámky a snažila se zastínit tak skutečnost, že jeho dotyk jí byl skutečně tak říkajíc proti srsti. Děkuji za vaši nabídku pane, nenavázala oční kontakt, jakoby snad ani nechtěla. Cítila, že osoba, jež se jí s citem a starostí dotýkala, udělala mnohem horší věci, než by si lidská mysl dovedla vůbec představit a jeho ruce zaplavovala krev. Pach a špína, jež v srdci nelze smýt, bral násilím a nedával pokorou, své temné úmysly plnil do puntíku a nezastavila by ho jediná hora, překážka, zlom. Neděsilo jí to, spíše to byli přesně ti lidé, kteří tento svět ničili, přírodu, jejich domovy. V poznámkách tudíž začala probírat obecné alergie trpaslíků a jejich špatnou snášenlivost různých látek, a ano, i na tohle Priviar myslel. jenže nemám zájem se připojit k někomu, jemuž dostatečně nedůvěřuji a o jehož chování mám jisté pochybnosti. Neznám ani vaše cíle, proto musím odmítnout vaši nabídku. Klíč položila na nejbližší stůl, nechtěla přijít k dalšímu styku s jeho dlaněmi. A pokud jedná-li se o něj, bude potřebovat trochu času a... nějakou tu péči. Zdali máte zájem, mohu vám poradit.

Byla poměrně nesvá. Daleko od svého útočiště. Od domova. Přála si tam být zpět. Topit se v knihách, nechat bublat vroucí lektvary, postarat se o Moriho, zapomenout na hrubiána a na tohoto... zvláštního muže. Přes helmici nemohla zřít jeho tvář a to ji možná způsobovalo nejvíce obav, znemožňovalo jí to číst z jeho tváře. Cuká snad rty ? Mračí se ? Soptí, či se usmívá, pláče ? Stačil jí jediný pohled na trpaslíka a když zřela v knize to, co by mohlo způsobit ochranu před infekcí tohoto nebohého válečníka. Bezovík. Jeho listy přikládané na rány. Vytahují přebytečné nečistoty a tak omezí možné následující komplikace, stačí měnit třikrát denně, použité listy je třeba zakopat pod matečnou rostlinu, z vytažené infekce bere sílu a sama rostlina se stává imunější a její další listy budou o něco účinnější, proto nečekejte zlepšení ihned poprvé. Dokud se rána zcela nezatáhne, je nutný klid a co nejmenší pohyb a další pravidelné zábaly. Listy musí být nutně vždy čerstvé. Sdělila mu nějakou radu. Ne však to, že pouze trpasličí rasa je vůči jedu bezovníku odolná, nepřipadalo jí asi ani, že je to nějak důležité. Poprvé bych vám jej mohla ukázat a poprvé zábal provést, zdali máte takové obavy. Zaklapla knihu a schovala si ji zpět k sobě, vytáhla ovšem notýsek a začala zapisovat poznatky, které by se jí samotné mohli hodit. Nepotřebuji teleportační přepravu, cestu domů najdu. Podle stromů, hlasu přírody, který ji k ní dovede. Morine, vyhledej mne. Vyhledej a přijď. Potřebuji tvou pomoc. Smím se pouze zeptat s kým mám tu čest ? Nyní se postaví kupředu k němu a kouká tam, kde předpokládá, že má pod mléčnou helmicí oči.

Usmála se, chtěla ukázat svou přívětivou stránku, přeci jen.. on se k ní také chová slušně. Krása je nedefinovatelný pojem pouze tehdy, není-li dílem přirozenosti a vší čistoty. Zamýšlí se nad tím, kdy jedinou možnou krásu hledá v klíně přírody. Ve vodě, jež přeskakuje kameny. Na čistá zvířata, panenskou planinu a nový život. Těší mne, říkali mi Savaziel. Vypadalo to, že má skutečný strach, starost, a to ji ujišťovalo, že tento člověk nebude ryzím zlem. S radostí, vám ukážu, jak na to. Nebude to příliš dlouho trvat. Co nejvíce zamezte kontaktu s vaší pokožkou, mohlo by vyvolat těžké vyrážky, předpokládám-li tedy, že jste člověkem. Postačí lehké plátěné rukavice. Cítila to. Mori ji hledal a nakonec svým smyslem ten správný směr našel. Běží. Řítí se sem. Nechtěla riskovat, že by se mu něco stalo a proto s mírnou nejistotou v hlase, jež se nedala tak lehce skrývat pronesla velmi rozpačitě. Smím vyrazit s vámi ? V tomto temném lese roste mnoho podobných rostlin, se kterými si Bezovec můžete lehce splést.

Oceňuje jeho začlenění této rostliny v zahradě, běžně se jedná o invazivní druh a jeho pěstování je velmi náročné a rizikové. Zamýšlela se nad tím, jak kdysi musela lístky pro pokusy sbírat sama, jelikož se jich Priviar nemohl jinak, než-li pinzetou, jeho pokožka byla citlivá i přes jakékoli vlákno. Jsem ze země, kterou jistě neznáte. Nyní žiji poblíž. Nechtěla rozebírat planinu ničeho, temnotu, ze které vzešla a chlad, který její kůži sžíral. Své jméno nepovažovala za zajímavé a nikterak podivuhodné. Dali jí ho oni. Ti, kterým byla vděčná za svou existenci. Záleží o jacích kruzích mluvíte. Stejně tak můžeme považovat za zvláštní jméno třeba... Rychle musela vymyslet nějaké jméno, které bylo nějakým způsobem zvláštní, ale jelikož neznala žádná jména, protože se s lidmi nestýkala, kdyby znala jméno démona, kterého potkala u řeky, zmínila by jej, ale.. tenkrát se nezeptala. ..právě to vaše. Neměla z čeho brát, ale samotné jméno Alchenor se k člověku příliš nehodilo. Sama si nejsem jistá. Možná kvůli mé přehnané potřebě konfrontovat toho nesnesitelného hrubiána je na tom váš přítel takhle. Ano, cítila se neskutečně provinile, možná proto se ještě nevyplížila ven a nevrátila se. Cítila jistou zodpovědnost. Jeho nesnesitelná povýšenost a přehlíživost vůči vašemu příteli a jeho schovance se mi příčila.

Ozve se hluboké funivé dýchání a podivné zvuky, jež připomínali něco mezi ržáním koně a troubením jelena. Úsměv se na tmavých plných rtech objevil, když Savaziel zaregistrovala u zahrad podivnou ohnivou záři. Děkuji, že jsi přišel, Mori. Bezhlavě, jakoby snad ani nepřemýšlela nad tím, že by měla krýt to, kdo vlastně je a vydávat se za elfa či člověka začala odebírat listy svými holými dlaněmi. Vzala jich jen pár, protože byli dosti dlouhé a táhlé. Vypadalo to, že je zde vysazená dlouho. Te dare veniam pro ipso labor. Zašeptala neznatelně slova omluv, když trhala každý jeden list. Možná jsem to své jen zapomněla. Odpovídá mlžně a velmi nepřesně. Nikdy jej neměla. Nikdy nedostala své druhé jméno a Priviarovo příjmení si sama vzíti nemohla, neb k tomu neměla povolení a jeho druhé jméno ani neznala. Obrátila se k němu zpět aby mluvili o mocném trpaslíku. Vypadá velmi mužně a svědomitě. Neriskoval by zbytečně a jeho kroky se zdají být předem promyšlené. Pousmála se. Má v kalhotách hada, když je sám tak maličký ?

Jo.. je přirozené zapomínat. Možná pro lidskou paměť. Nemusíte se bát, přežije, jen to bude chtít trochu péče. Má tuhý kořínek a pokud sám nepodlehne zoufalosti, přežije s jistotou. Pomalu se spolu s ním vrací až do místnosti, kde leží ten nebohý na stole. Vytáhne si rukávy u rituálních šatů a když vidí ležet zde trpaslíka pouze v hadře přehozenou přes jeho klín a vidí jednu ránu na stehni, přeci jen..proč by si na onu dotěrnou otázku nezodpověděla ? Něžně přejela prsty po jeho stehně, jakoby se ho snad snažila i vzrušit a přinutit ho ku ztopoření, aby jej viděla v plné síle a kráse, ale pod takovým náporem bolesti by to snad ani nebylo možné. Hadru jen odhrnula a poté se usmála. Možná, že jsou malí, ale milenci musí být sakra úžasní. Nefantazírovala o sexu s kýmkoli a čímkoli, jen ji to možná zajímalo. Mezi sexuální predátory patřila jiná odnož démonů. Obchodníků z dušemi... Stačí je takto přiložit. Pouze a jen to, uhladit, v žádném případe nevtlačovat do rány, měl byste se ale míti také na pozoru. Nebyla to starost v hlase, jediné, o co jí šlo, aby nedopatřením nikdo jiný netrpěl. Nedotýkejte se jej přímo. Sama jej hladkými dlaněmi vyhlazovala, poté věnovala pohled Alchenorovi a snažila se opět najít oči v té helmici. Skrýváte před světem svou tvář, či se bojíte, aby nikdo nedovedl číst výrazy vaší tváře ?

Tu tvář nikdy neviděla. Něco o takovém muži zaslechla, ale... to, co jí neřekl její "otec", tomu nikdy sama nevěřila. Ano, kdysi někde ve městě slyšela. Bylo to po těch temných časech, kdy se na trůn usadil nový král. Jeho drahá ženuška trpěla jakousi nemocí, zemřela. Omlouvám se za tu nezdvořilost a prostotu, ale nikdy jsem vás neviděla, je pravda, že před asi třiceti lety jsem ve městě zaslechla, že se na hradě narodil princ a.. dali mu podobné jméno, pravděpodobně stejné. O několik let na to pak jeho bratr, který prý i s matkou zahynul. Byla to tragédie, ale smutek uvnitř té krysí základny neměl dlouhého trvání a pak se vše zbarvilo do zelena. Přesto, že sama vzhledem působila velmi mladě, jejich 207 let se zapřít nedalo a možná tímto na sebe uvrhla mírné podezření a proto musela rychle změnit téma konverzace. Žijete zde sám ? Se svým přítelem ? Tázala se, když si prohlížela vysoké klenuté stropy a jejich zašlou, ale přesto jakousi příjemnou barvu. Ozvěna se v nich odrážela jako míč od domu, o který si háže dítě na ulici.

Dítě ? Chlapče, kdybys věděl, kolik mi je, věř mi, že bys mi dítě neříkal. Lepší ? Dělo se snad něco, o čem by se nemělo raději vědět ? Musela přiznat, že modř, který se po místnosti rozlila jako by snad stála na dně jezera, oceánu, či v hloubi řeky. Chybělo jen pár bublin, korály a všemožné rybky, Nayády, které svůdně tančí ruku v ruce s vlnami, jakoby se o ně svůdně otírali. Odboje ? Chystáte snad válku ? Kapku jí zarazilo to pomyšlení, které by mohlo zapříčinit zbytečně prolitou krev, tu, která potřísní stébla trávy, plátky květin a zalijí suchá místa na zemi, kde již nikdy neporoste nový život. Co je to za spravedlnost ?

Hladila žhnoucí stěny, snad aby pocítila trochu toho tepla své mrazivé duše. Rozumím ti. Být zapomenutý, odvržený a ponechán v samotě a beznaději. Všechno okolo se třepe, je to chaotické, nárazové a přitom tak prázdné. Rozuměla jeho touze po pomstě, jenže.. věděla, že nebyla správná, to žádná pomsta, ale vzhledem k tomu, co o něm zatím věděla, připadalo jí pochopitelné, že se nechává unést a zmítat svými city. Jendou by si taky přála možná vědět, jaké to je být.. emotivní ? Máme k sobě blízko. A.. nebylo to modlení, pouze prosby za odpuštění, za ublížení a to, že si násilím beru to, co jim patří. Dívala se mu do očí a hledala v nich cosi, co předtím neviděla. Je jednodušší schovávat své starosti a vydávat se za masku než říct tohle ? To, co skutečně cítíte a jak vnímáte strasti, které se vám staly ? Snažila se v o těch citech něco více dozvědět, jaké jsou, jaké to je v těle... Povídejte... jaké to je ? Zajímala se až příliš a myslí se, že to mohlo začít být nevhodné, ale zvídavosti a tvrdohlavosti jí právě naučil Priviar.

Zdráhala se. Nechtěla dopadnout jako ti jimž mysl zatmavil hněv. Neměla jediným důvod podávat mu ruku, jen chtěla znát jeho vnitřní vjem. Jeho city, jež jí stejně příliš přívětivě neotvírají možnost pochopit jeho krutost, která jí přišla jednoduše nesmyslná. V čem vězí ta podstata ? Děkuji, ale neměla bych. "Drž se svých vlastních přesvědčení, těch, která považuješ za správná." Říkával jí a ona na ta slova nepřestala myslet. Děkuji také za vaši pohostinnost, zřejmě již víte, co a jak, nyní se i já vydám vstříc svým úkolům a povinnostem. Vyrazila sebevědomě z oněch tmavých stěn hledat východ.